Nahrávám...

Práce ve sněmovně

Od voleb sice uplynul více než rok, ale přesto se ve sněmovně stále cítím jako nováček. Stále se učím a učit se asi nepřestanu, protože parlament je opravdu komplikovaný mechnismus rozhodování a debatování složitých věcí. Splétá se v něm nejen aktivita sedmi stran, jejich klubů a dvou set osobností, ale také velká škála témat a řešených otázek. A to se osobně domnívám, že by parlament měl mít v usměrňování dění v této zemi daleko větší váhu a vliv. Protože mnohé z hlubokých a chronických problémů, které se zde za čtvrtstoletí nashromáždily, plynou z příliš velkého a nekorigovaného vlivu vlády, exekutivy a úředníků. Nemluvě o zájmových skupinách, kterým parlament podléhal, ne-li sloužil.

Odráží se to v takových paradoxních nepsaných pravidlech, jako jedno ze základních, které mi sdělil jeden z velmi zkušených poslanců a dnes ministrů. "Ve sněmovně přeci mluví a diskutuje jen opozice", dopovězeno a koalice v tichosti podporuje vládu, uplatňuje svou hlasovací přesilu a na kritiku nebo útoky opozičních poslanců prostě nereaguje. A ještě dopovězeno, koaliční poslanci vládu, koalici ani ministry nedebatují, nepodrobují kritické analýze, ale mlčenlivě a silou svých hlasů podporují. Právě toto je mechanismus devalvace parlamentu a příčina toho, proč parlamentní debaty společnost spíše rozděluji, než sjednocují v tom, co je pro nás správné a potřebné.

Osobně se domnívám, že klíčem umění politiky je pravý opak, tedy ve vlastní koaliční práci vycházet z kritické věcné analýzy a naopak umění podporu nebo dokonce souhlas a hlasy opozice získat. Tedy spíše sjednocovat než rozeštvávat a rozdělovat. Vláda, exekutiva a namnoze ani koaliční jednání opozici "nevidí", protože to se děje až ve výborech ve sněmovně a v poslaneckých lavicích. Proto jsem se vědomě rozhodl věnovat se práci v parlamentu a naučit se ji.  Svou práci podřídit složitému jednacímu mechanismu a naučit se pracovat skrze výbory a v širším politickém kontextu, který zahrnuje všechny parlamentní strany.

Čemu se věnuji

Ve sněmovně se věnuji agendám, které na mne v klubu KDU jaksi “připadly”, protože se jim nikdo další dříve nevěnoval a ke kterým mám ze všech poslanců nejblíže. Jedná se o oblasti obrany a bezpečnosti, za které tedy také odpovídám. Pro mne je to oblast více než zajímavá. Zejména obranou jsem se zabýval od doby příprav na vstup země do NATO, na kterých jsem se nejen aktivně podílel, pomáhal prezidentu Havlovi a učil se potřebné, ale také zjišťoval jak důležitá je pro bezpečnost a suverenitu země její schopnost mít vlastní obrannou politiku, kterou nemohou tvořit vojáci, protože ti ji podle zadání politiků realizují a jsou na kvalitě politického zadání naopak velmi závislí. Nemáme hlubokou tradici vlastní obranné politiky, protože jsme historicky neměli mnoho příležitostí ji tvořit a realizovat. Počínaje mnichovským traumatem a kapitulací, přes okupaci a podřízení diktátu komunistické Moskvy. Proto jsme v 90. letech začínali jaksi na zelené louce a platilo to rovněž pro parlamentní politiku a kontrolu vývoje ozbrojených sil. Oblast obrany patřila v naší parlamentní tradici spíše k naprosto okrajovým a podceňovaným. I proto bylo možné, že se v resortu Ministerstva obrany ČR odehrálo tolik skandálů a problematických rozhodnutí a nákladných investic. A podceňování či pohrdání parlamentem dosahovalo takové úrovně, že se v minulosti o mnohých závažných rozhodnutích dokonce poslanci dočítali až z novin.

Co jsem doposud udělal

Obrana, vnitřní bezpečnost a zahraniční vztahy

Na váze výboru pro obranu ovšem nedodal můj vstup do sněmovny, ale především agrese Kremlu vůči Ukrajině a vypuknutí válečného konfliktu na východ od nás. Posléze a v rostoucí míře i vypuknutí konfliktu na Blízkém východě a vznik islamistického území a tzv. “státu”. Proto jsem již v únoru 2014 navrhl sněmovně výrazného navýšení obranných výdajů z 1% na 1,3% a graduálně do konce volebního období na 2%. Návrh sice nebyl přijat a odmítl jej explicitně premiér Sobotka, ale přesto byla zahájena jednání parlamentních stran o dynamice nevýšení obranných výdajů a podařilo se přesvědčit všechny relevantní aktéry, že obrana a bezpečnost je základem naší prosperity a nikoli naopak. Výsledná dohoda o navýšení výdajů na 1,4% do roku 2020 je sice kompromisem, od kterého bohužel odstoupily opoziční strany, které si přály proložení růstu až ke 2% HDP. Nicméně součásti kompromisu je i závazek projednávat strategické akvizice a investice do obrany ve Výboru pro obrany před jejich realizací, což je dobrý mechanismus doprovázející růst obranných výdajů a sledující jejich racionální a dlouhodobé plánování v zájmu obrany a bezpečnosti země.
Postavení Výboru a pro obranu a parlamentu jako celku zde bezprecedentně stouplo a Výbor pro obranu značně vykročil z rutinních zvyklostí, včetně projednávání rozpočtu MO a v dalších otázkách. Naopak se bohužel nepodařilo ve VO včas projednat mandát delegace ČR pro Summit NATO ve Walesu předem čemuž bohužel odpovídalo nikoli úspěšné působení naší delegace na tomto vrcholovém a významném obranném summitu. Mezi klady svého působení v oblasti obranné a bezpečnostní politiky počítám i to, že KDU převzala garanci za jednoznačnou a nezpochybnitelnou atlantickou orientaci našeho vnitřního i vnějšího působení a chování a opakovaně kriticky formulovala své stanovisko při zpochybňování atlantické identity České republiky různými koaličními politiky. KDU je dnes jakýmsi kýlem západního, evropského a atlantického směrování stávající koalice. Ke svému podílu a odpovědnosti za formulaci i realizaci této politiky se bez rozpaků hlásím. Vzhledem k vývoji bezpečnostní situace na Ukrajině i v severní Africe jsem ve své práci ve sněmovně v roce 2014 dával obraně přednost. Pro další období se však chci stejně věnovat i práci v oblasti vnitřní bezpečnosti a zejména zahraniční politiky a synergie tří klíčových resortů.

Parlamentní vyšetřovací komise k případu Opencard

Od února, kdy byla parlamentem ustavena specializovaná vyšetřovací komise, jsem se pravidelně a se značnou pozorností věnoval vyšetřování případu Opencard. A to zejména tomu, proč se nepodařilo vyšetřit skutečné zavinění a odpovědnost za tuto finanční causu, v které podávala trestní obvinění na podezření z organizovaného finančního podvodu tehdejší zastupitelka RNDr. Jana Ryšlinková již v roce 2009. Podle zadání sněmovny uzavřela vyšetřovací komise svou práci do konce roku 2014 a sněmovně předložila závěrečnou zprávu, která je zveřejněna na webových stránkách parlamentu a sněmovna ji projedná patrně v lednu 2015. Domnívám se, že práce komise a Závěrečná zpráva přinášejí závažná zjištění o krajně problematickém postupu pražského státního zastupitelství a policejního útvaru UOKFK. Komise zároveň podává trestní oznámení na dozorující státní zástupkyni a odpovědný policejní útvar. Předpokládám rovněž, že se zjištění komise promítla do rozhodnutí pražského soudu, který vrátil státnímu zastupitelství žalobu na pražské radní z období primátora MUDr. Svobody, a také, že se promítnou do zásadní novely zákona o státním zastupitelství a do vládní protikorupční strategie. Komise jasně ve své práci ukázala, že za temným obdobím podezřelých a problematických projektů jako byla Opencard a další nelze udělat tlustou čáru, ale naopak je třeba je řádně vyšetřit.

Oblast veřejné správy

V oblasti veřejné správy jsem započal plnění svého předvolebního slibu, který jsem dal svým zahraničním voličům. V průběhu roku jsem společně se svým týmem, po konzultacích s odborníky z oblasti IT a volebního práva, připravil návrh zákona na zavedení distančního způsobu hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Evropského parlamentu a Prezidenta ČR. Tento návrh jsem v říjnu předložil koaličním partnerům k dalšímu projednání a nadále budu usilovat o to, aby se podle tohoto návrhu mohlo volit již při volbách v roce 2016. Návrh počítá jak s možností klasické korespondenční volby, která je v současné době umožněna ve všech okolních státech ČR a ve většině států západní Evropy, tak s možností voleb prostřednictvím datových schránek, který by Českou republiku posunul na evropskou špici v oblasti modernizace státní správy a výkonu volebního práva.

Co stojí předemnou

Dlouhodobě považuji za klíčovou oblast vzdělání a stav českého školství, který se ukazuje v mezinárodních srovnáních jako velmi problematický jak výkonnostně, a to v řadě indikátorů jako je například zvládnutí cizích jazyků, tak zejména nebývale silnou závislostí působení školy a tím i vzdělanostních drah žáků na jejich sociálním původu. To se projevuje zejména vzdělanostním zaostáváním žáků z rodin s nižším vzdělaním, horší materiální a sociální situací a extrémně u žáků ze sociálně devastovaného prostředí jako jsou vyloučené lokality. Oba tyto problémy se navíc projevují určitou územní koncentrací do regionů s dlouhodobě významnou strukturální zátěží ekonomik, nezaměstnaností, problémy s životním prostředím, korupcí, bezpečností a odlivem obyvatel. Musím říci, že stav českého školství z perspektivy 21. století, otevřeností naší země i její integrace do Evropy a globálních dynamiky považuji za neúměrnou zátěž a handicap našich dětí v globální konkurenci. Proto se chci těmto otázkám v budoucím roce věnovat s větší pozorností.

Druhou oblastí je dění a vývoj vnitřní bezpečnosti. Na případu muničních skladů jsme mohli vidět, že u nás zdaleka není vše v pořádku a bezpečnostně zajištěné jak jsme si představovali. Jakkoliv nechci spekulovat, kdo je původcem závažných poruch a explozí, zda kriminální jednání nebo souboj exportérů zbraní nebo dokonce někteří jiní aktéři, nepovažuji za možné, abychom při rostoucím vnějším ohrožení vojenským napadením Ukrajiny Ruskem a při vývoji v Severní Africe a potřebě posilování kolektivní obrany mohli vydávat kapacity a finance určené na kolektivní obranu na střežení privatizovaných muničních skladů.

V oblasti obrany nás patrně čeká dramatický vývoj. Proto bude důležité posilovat růst bojové výkonnosti Armády České Republiky, modernizaci klíčových bojových kapacit a technologií a v neposlední řadě nezbytné doplnění tabulkových stavů tak aby situace odpovídala reálným plánům a nikoli hysterii úspor za každou cenu, jejichž důsledkem je přetížení našich vojáků a nárůstem úkolů nad možnosti AČR. Vzhledem k vývoji bezpečnostní situace v našem sousedství potřebujeme intenzivnější spolupráci s našimi sousedy v oblasti společných obranných kapacit a spolupráce, potřebujeme zlepšit infrastrukturu spolupráce a přijímání jednotek NATO a zapojení našich jednotek do obranného plánování a společných sil. V neposlední řadě je zřejmé, že budeme muset racionálním způsobem zvyšovat zapojení vojenských záloh a posilovat branné schopnosti vhodných věkových skupin mužů i žen. Věřím, že tyto kroky najdou u občanů ČR pochopení.