Nahrávám...

Evropské dialogy Václava Havla: Evropa čelící migrační a uprchlické krizi: EU, státy a občanská společnost

30.05.2016 | Aktuálně

Metodologie - charakter debaty o migraci má metodologické nedostatky

- Ahistoričnost debaty. 

Diskuse migrační krize není podložena kvantitativně ani strukturálně obdobnými krizemi spjatými například s 2. sv. válkou, rozdělením Indie,  Bangladešskou válkou, válkou v bývalé Jugoslávii. Ve všech těchto případech mělo uprchlictví také náboženský, etnický a teritoriální kontext.  Neztratili jsme tedy paměť, nezbavujeme se důležitého historického poznání, když čelíme dnešní krizi?

- Záměna bezpečnosti a bezpečí (rizika, jejich kontrola a schopnost snášet hrozby). Od vypuknutí ukrajinské krize a vzniku Daesh už skutečně nejsme v absolutním bezpečí. Čelíme rizikům a jejich bezpečnostní kontrole nebo úloze jejich zvládnutí na únosnou míru rizika. Debata se přitom politiky poměřuje spíše požadavkem absolutního bezpečí v celé Evropě, což je ztráta kontaktu s empirií změny, která se udála.

- Debata má silný emocionální náboj s parametry iracionálních reakcí, strachu až nenávisti a agrese. Konsekventní je propad věcnosti, faktické a datové báze debaty. Jsme spíše již u Junga než u moravského rodáka Freuda. Tato emocionalita již významně vpadla do evropských vztahů. U nás se projevuje poklesem důvěry EU pod úroveň nedůvěry. Nabývá charakter obav z toho, že nás Unie bezpečnostně ohrožuje. Tento nedostatek psychologické a emocionální odolnosti si sami a vydatně přiživujeme.

- Důsledkem je ostrá politizace problematiky migrace, a přechod do vnitropolitické dynamiky v řadě členských států, což není vždy adekvátně reflektováno kroky EK. Rozzlobeným voličům čelí členské státy a jejich politici. Unijní společná identita v důsledku výrazně oslabila. Dnes je Unie dominována převahou vnitropolitických agend členských států. Schopnost čelit krizi společně, v synergii unijních a národních nástrojů, je v krizi. Tím samozřejmě klesla bezpečnost, subjektivně i objektivně, i schopnost zvládnout krizi ze strany nás všech, kteří hledáme řešení.

- Evidentní a prokázaná ruská interference do politické agendy s cílem eskalace emocí, strachu a napětí, cílená eskalace uprchlictví přímými vojenskými operacemi, snaha diskreditovat Turecko a jeho důvěryhodnost jeho vtahováním do syrského konfliktu. Tento rozměr v metodologické perspektivě v diskusi podstatně chybí a v debatě je interpretován skoro obráceně, jako ruské angažmá v syrském konfliktu s cílem jeho zastavení. To je přinejmenším sporné, pokud ne kontraproduktivní, například z hlediska ruské konsolidace shiitské koalice i z hlediska vyzbrojování regionálních shiitských mocností jako Irán v jejich schopnosti sestřelovat spojenecká letadla například v Hormuzské úžině i v širším prostoru leteckých operací proti ISIS.

Rizikové osy dynamiky migrační debaty a kontextu řešení migrační krize

A/ Migrace je důsledkem vážných bezpečnostních a válečných dějů v sousedství Evropy, které Evropa nedokázala včas adresovat. Migrace je důsledkem, nikoli příčinou, ačkoli se právě takto ve formování Unijní politiky pojednává. Principiální otázka je, proč se více zabýváme důsledky než příčinami, proč adekvátně nediagnozujeme nedostatky ve vlastních schopnostech adresovat příčiny?  A nejen vojenských kapacitách.

Nejsme schopni přikročit k aktivnímu posilování vnější bezpečnostní a obranné politiky, ani k jejímu financování, ačkoli jsou dopady tohoto stavu do vnitřních politik členských států hazardní pro další existenci Unie samotné. Aktuální rozpočet i pro roky 2016 a 2017 nadále pokračuje podle návrhu z období 2013. Při celkové subtilnosti finanční kapitoly na vnější aktivity, v kontrastu s dalšími kapitolami unijních politik, představuje aktivní a bezpečnostní politika vedle předvstupní a rozvojové pomoci pouze 8,25% této kapitoly. Nemáme prostředky ani na již vyslovené závazky vůči Sýrii, nemáme na civil-military spolupráci v teritoriu krize, nemáme na odminování, nemáme na výcvik bezpečnostních složek a obnovu důvěryhodné bezpečnosti ve zkolabovaných státech, jakkoli jde o prvý předpoklad návratu uprchlíků.

B/ V diskusi o řešení migrace se stále robustněji projevuje rozdělení nazývané E-W divide. Odlišný pohled zejména mezi V4 zeměmi na jedné straně a EK respektive některými tradičními členskými zeměmi na straně druhé. Nebezpečně se přibližujeme k tomu, že neochota podílet se na přerozdělování důsledků na jedné straně a laxnost v adresování teritoriálních příčin na druhé straně, je poněkud povrchně interpretována jako důsledek předčasného rozšíření EU a nezralosti nových členů pro společenství EU. Tato interpretace je také ahistorická. Nebere v úvahu, za jakých okolností a proč jsme v 90. letech překonávali komplexní a nejen vojenské rozdělení Evropy a strategické velmocenské soupeření na jejím teritoriu. Ano, spojili jsme se ve společné a bezpečné Evropě s vědomím rozdílnosti našich společností, ale i rozdílnosti historických zkušeností obou částí Evropy. Odměnou byla nejen mírová dividenda a mohutné snížení obranných výdajů. Rozšíření evropské ekonomiky a trhu a dvě dekády prosperity, bez které by možná nevzniklo například euro. Benefitem je i mísení dvou různých historických zkušeností a perspektiv vzniklých v jednom, řečeno s Václavem Havlem, civilizačním okruhu. Ano, my rozumíme více než naši západní partneři hrozbě Ruska, cítíme rizika dnešního jednání Kremlu. Naopak nám chybí zkušenost s imigrací a usídlováním komunit z blízkého východu a severní Afriky. Naše nebo polské západní hranice jsou migračním rozhraním mezi převážně asijskou a ruskojazyčnou migrací, a západně od nás dominující arabskou, africkou nebo tureckou imigrovanou populací. Evropa byla sjednocena ze dvou odlišných částí, společnou vůlí ke svobodě, k demokracii a spolupráci, vůlí odmítnout agresivní a militaristický komunistický režim. Z toho ale nevyplývá, že by tato rozdílnost, která hodně přetrvává, byla smysluplně interpretovatelná jako nedostatečnost pouze jedné strany. Odmítání vzniku rizikových muslimských komunit, ghett, pokud existuje Daesh jako atomový reaktor, který tyto komunity přehřívá, má poměrně srozumitelnou bezpečnostní logiku. Byť se islamismus týká jen naprosté menšiny z 24 milionů muslimů žijících v Evropě, stejně jako minima uprchlíků hledajících bezpečí před řáděním islamismu. Přesto významné počty Západoevropanů bojují v řadách islámského státu a jejich návrat má vliv na vzestup teroristických hrozeb v Evropě. Zde jsme připraveni pomoci a pomáháme, od Mali až po robustní navyšování rozpočtů zpravodajských služeb. Samozřejmě, mohli bychom asi dělat víc, ale je to především věc našich evropských přátel, jejichž potřeba zde rozhoduje. Ale diskutujeme dostatečně o společném postupu k porážce ISIS? Myslím, že na evropské úrovni nikoli. Opět spíše spoléháme na Američany a pomoc jednotlivých evropských zemí. Vedeme politický dialog o vojensko-bezpečnostním, ale zejména konstitutivním řešení budoucnosti padlých a teroristy ovládnutých států a území? Myslím, že ne dostatečně. Summity evropských ministrů obrany jsou spíše zdrojem skepse a hledání jiných alternativ než nedvojznačným impulzem k evropské obranné akci. Prozatím.

E-W divide je tedy podle mne také důsledkem nedostatečného politického a bezpečnostního dialogu uvnitř EU a poněkud tvrdohlavého prosazování mechanismu přerozdělování uprchlíků, který není adekvátní vůči povaze a příčinám problému, který nereflektuje rozdílnost pohledů na situaci členských zemí, a který navíc moc nefunguje. To bohužel skutečně vede k poklesu důvěry v EU. I u nás a čelíme nejen opravdu rozzlobeným občanům, ale zejména extrémistickým a populistickým mistrům nenávisti a jednoduchých řešení, která volebně táhnou. Zatím jsme ale i my bez schopnosti formulovat pozitivní východiska nespokojenosti. A jako nové členské země rozhodně nevkládáme do Unie a jejích politik dostatečně silné pozitivní alternativy jak postupovat. To je důvodem toho, proč zbytek Unie příliš nebere naše negativní postoje vážně a nehledá více konvergentní než divergentní politickou strategii. Postoj nových členských zemí je sice legitimní a jako takový by měl být brán v úvahu, ale nedává a nenabízí unijnímu postupu přidanou hodnotu alternativní strategie. V tomto smyslu se může jevit jako brzda společného postupu. Paradoxně, zejména my očekáváme od Unie opak, tedy reflexi stavu a vývoje a návrh skutečného, dlouhodobého a udržitelného řešení jak z hlediska koheze Unie, tak z hlediska její aktivní snahy v oblasti naší společné vnější bezpečnostní a obrané politiky. Zde zatím čekáme.

C/ Třetí dynamická dimenze, kterou považuji za velice rizikovou, je ovládnutí agend migrace vnitřní politikou členských států a její kapitalizací v opravdu protievropských a protiintegračních politických programech, a v mobilizaci elektorátu z vrstev, pro které dříve nebyly evropské agendy vůbec relevantním veřejným, politickým ani volebním tématem. Proporci tohoto enormního rizika jsme mohli vidět před nedávnem na Slovensku a v Rakousku a patrně to uvidíme i v dalších volbách. Unie se stává fackovacím panákem vnitřních politik členských států v míře, která graduje do obav a strachu z unijních rozhodnutí jako nebezpečných. Toto je mimořádně rizikový trend, který nelze ustát nečinností. Měly by jej brzdit spoluprací jak členské státy a jejich politické reprezentace, tak zejména Evropská komise proaktivním strategickým přístupem, zpětnou analýzou a změnami agend a politik, namísto šíření trudnomyslnosti a stereotypních a nestrategických krátkozrakých reakcí. Migrační krize možná je příležitostí k reformám unijních agend a institucí. Je vidět, že pouhé střídání židlí vedoucích direktoriátů v Evropské komisi, které proběhlo na počátku tohoto období, příliš unijním orgánům k iniciativnosti, aktivitě a hledání nových politik nepomohlo. Je to patrné i na průběhu a způsobu zpracování nové Globální bezpečnostní strategie EU nebo na dosavadní /ne/reformovatelnosti a /ne/flexibilitě vnějších politik EU a jejích rozpočtů.

D/ A za čtvrté, musíme vnímat posun a latentně zásadní posun v transatlantické politice. Migrační krize je výrazným testem schopnosti autonomní Unijní regionální, bezpečnostní, rozvojové a obranné politiky. Situaci v Mediterální oblasti a možná i v pásmu aktivní a cílevědomé expanze pod islamismem kolabujících dalších států, budeme řešit nejspíše bez zásadní americké participace, možná jen s dílčí podporou anebo i bez ní, a to v podmínkách dost pravděpodobného brždění tolik potřebné spolupráce NATO-EU Tureckem. Podíváme-li se na naše reálné obranné výdaje, na naše schopnosti a na schopnost společné evropské obrany, máme před sebou opravdu hodně práce. Říkám to jako kritiku našeho vlastní chování České republiky, protože zde neuspokojivá situace nemá pandán na Unijní úrovni. Za obranné síly, jejich kondici i politické rozhodnutí o jejich nasazení, plně odpovídají členské země a jejich, mnohde, rozzlobení občané a vystrašené vlády. Osobně se k této odpovědnosti i mizerným výsledkům hlásím jako místopředseda výboru pro obranu českého parlamentu.

E/ Časová perspektiva a naše ressilience: Můžeme čekat, že krize pomine v horizontu například dekády? Pokud jde o konflikt na blízkém východě, stabilizaci a rozvoj států v regionu, myslím, že odpověď nemůže být kladná. A navíc 21. století již je v Americe, jihovýchodní Asii a v Africe svědkem velkých migračních posunů, které souvisejí s růstem lidstva na sedm miliard, ale i s IT konektivitou a globalizací. Myšlenka, že tyto trendy ovládneme pouze "zpevněním" hranic je nerealistická. 

- V roce 2040 bude mít Afrika více obyvatel, než má nyní Indie a Čína dohromady. A ti lide budou migrovat tak, jak migrovali vždycky.

- A přidejme změnu klimatu a nedostatek vody, budu dalším trvalým zdrojem migrace… 

Celkově jsme v situaci, kdy bychom měli hledat zvýšení svého vlivu na unijní politiku zvýšením svého aktivního vkladu do řešení krize. Zatím ovšem nevíme, v čem by mohl takový náš vklad spočívat. To je asi hlavní domácí úloha. A dovolte mi tři krátké závěrečné úvahy:

  1. Myslím, že by kromě větší vzájemné vstřícnosti a periodických summitů politických špiček, měl zintenzivnit otevřený, věcný dialog, kterým může být i tato konference.
  2. Myslím, že bychom potřebovali více asertivních unijních politik, ale spíše navenek než dovnitř.
  3. A myslím, že by právě Česká republika – v duchu zkušeností prezidentského období Václava Havla, měla zásadně zvýšit svou schopnost Evropě v krizi pomoci, namísto negativního odmítání všeho. Mám na mysli například zásadní zvýšení našeho podílu a financování v oblasti obranných kapacit nebo v oblasti financování cílevědomé a bezpečnostně motivované vnější pomoci. Tak, jak jsme významně pomohli v překonání rozdělení Evropy v 90. letech, v likvidaci Varšavské smlouvy a odsunu okupačních sovětských sil z Evropy, mohli bychom dnes udělat více v jejím sjednocení i s naším vlastním významným vkladem. Pokud to nastane, a osobně pro to udělám maximum, budeme si samozřejmě přát i větší český vliv na chování Unie jako celku. 

 

Děkuji vám za pozornost.