Nahrávám...

Žijeme kvalitně?

24.09.2013 | Aktuálně

Po velmi divokých transformačních a privatizačních časech přichází nová éra, kdy si klademe otázku, zda žijeme dobře, zda si splňujeme své představy o kvalitním životě. Je to určitě správná otázka, kterou si musíme položit a umět si na ni odpovědět. Jak na tom tedy jsme?
Kvalita našeho života nepochybně vzrostla jeho prodloužením. Ano, žijeme v průměru déle, máme lepší léky a rychlejší lékařskou péči a pomoc, určitě se zlepšilo životní prostředí a kvalita potravin. Ukazuje se ovšem, že pro dobrý životní pocit a naplnění jsou důležité ještě další podstatné věci. Světoví odborníci na kvalitu života zdůrazňují dvě.
Tou první je takové sociální zařazení a chování člověka, které mu nejen umožňuje žít ve spokojeném sociálním okolí přátel a nejbližších, ale také a zejména něčím jim přispět, obohatit jejich život a něco pozitivního k jejich životu ještě přidat. Paradox tajemství kvality života vyspělých zemí, například skandinávských, je tedy nejen to, jak se žije mně samotnému, ale zda se žije dobře také mému sociálnímu okolí, a jak já se na tom přímo či nepřímo podílím. Myslet na druhé je skrytá cesta k tomu, jak naplnit svůj vlastní život. Naopak přepjatý a egoistický liberalismus, kde se každý postará jen a jen o sebe a na druhé se vykašle, ke spokojenosti a životnímu štěstí podle výzkumů nevede.
Druhou důležitou okolností, o kterou se opírá kvalita života a pocit spokojenosti, je důvěra v instituce, které spravují veřejné věci, důvěra ve vládu, důvěra ve stát, důvěra v místní radnici, důvěra v soudy, důvěra v policii. Toto je hlavní rozdíl mezi zeměmi, kde se lidem materiálně a osobně daří stále lépe, ale na stav institucí a veřejného života nemají vliv (typickým příkladem je Čína), a již zmíněnými skandinávskými státy, kde je důvěra institucím globálně nejvyšší. Mohu-li důvěřovat své vládě, svému parlamentu, svým soudcům a svým poslancům, žije se mi lépe, mohu s nimi spolupracovat a účastnit se na věcech veřejných, mít vliv a respekt a věřit, že dělají to nejlepší, co umí.
Je zajímavé vidět, jak Němci dali znovu důvěru kancléřce Merkelové, ačkoli mnozí tvrdili, že jí kvůli její urputné snaze zachránit euro a platit řecké dluhy, již nesnesou a nezvolí. A vida, stal se opak, Němci věří, že Angie, jak ji přezdívají, dělala maximum a to nejlepší pro své občany a své daňové poplatníky a tak jí dali ve volbách hlasy. Podíváme-li se naopak k nám, třeba na závěr prezidentského období Václava Klause a jeho amnestii, stejně divokou a temnou jako byla divoká privatizace těmi, kterým dal beztrestnost, vidíme, proč Češi mají problém svým institucím věřit a proč jsou tradičně v žebříčcích spokojenosti mezi těmi skeptičtějšími. Nezkusíme to změnit? Myslím, že je nejvyšší čas, pokud chceme kvalitní život se vším, co k tomu patří.
Ivan Gabal