Nahrávám...

Co si připomínáme se vstupem do NATO?

13.03.2014 | Aktuálně

Úspěch geopolitického transferu našeho regionu z Východu na Západ byl páteří transformace k právnímu a prosperujícímu evropskému státu. Bez vstupu do NATO by se tento transfer asi neodehrál a možná ani nepovedl.
Dosáhli jsme tím změnu svého postavení i změnu uznání geopolitické identity naší země. Právě o takové uznání usilovali naši pradědové v mnichovské krizi i při poválečném uspořádání a rozdělení Evropy. Naposledy pak generace našich rodičů při neúspěšném demokratizačním pokusu v 60. letech.
Proč jsme byli úspěšní v 90. letech, na rozdíl od předchozích pokusů? Samozřejmě díky hluboké erozi komunistického systému a rozpadu komunistické části Evropy. Tato podmínka byla nutnou, ale nikoli dostačující k získání podpory významných spojenců. Původní koncept, v kterém postkomunistické státy tvořily nárazníkové pásmo mezi Západem v původních hranicích, vyjma východního Německa, a Východem v hranicích vlivu Ruska, byl poměrně široce akceptovaný.
Významná byla i naše vůle stát se součástí Západu, jakkoli ani ta v minulosti nestačila. V souvislosti s NATO ale nabyla na váze tím, že jsme ji opřeli o významné zvýšení bezpečnosti v celé Evropě, a následné snížení velikosti armád a výdajů na obranu pro všechny.
Odsunem sovětských jednotek ze střední Evropy a likvidací paktu Varšavské smlouvy přispěly země Visegradského uskupení k bezpečnosti celé Evropy. Naší přidanou hodnotou bylo zvýšení bezpečnosti celého Západu. To samozřejmě mělo svou váhu argumentu.
Pomohli jsme prosadit druhé a masivnější rozšíření atlantického prostoru od Baltských států přes Slovensko až po Černé moře a Slovinsko, na Pražském Summitu 2002 a zejména aktivitou před Summitem. Dnes by to byl krok skoro nepředstavitelný. Vytvořit přidanou bezpečnostní hodnotu pro ostatní spojence se prostě vyplácí. Otázkou je, jak jsme s touto přidanou hodnotou dále hospodařili.
Bez rozšíření NATO by k rozšíření EU došlo jen velmi obtížně, zdlouhavě a v menším rozsahu. Teprve po zajištění kolektivní obranou jsme se mohli zaměřit na transformaci vnitřního právního a správního prostředí na standard EU, a to ještě přistoupením, neboť EU pracovala, na rozdíl od NATO, podle pravidla: napřed adaptace a transformace a pak členství.
NATO bylo více soustředěno na oblast vlastní obrany, kontroly ozbrojených sil a s tím spjatých demokratických a právních procedur, včetně schopnosti spolupracovat v řešení problémů. ČR neměla žádné tradice formulace a uplatňování bezpečnostní a obranné politiky ani nového způsobu velení armádě. Vše jsme se učili nově a v zahraničních operacích a spolupráci. Před pár týdny, kdy jsme viděli hrůzné scény střelby regulérních jednotek do vlastního obyvatelstva na Majdanu, jsme si mohli uvědomit, jak dalekou cestu jsme v demokratické kontrole a „pozápadnění“ našich ozbrojených sil došli.
Nejsme o tolik jiní než Ukrajinci, ale žijeme v jiných geopolitických poměrech, v jiném systému. A právě to můžeme a musíme spojovat s členstvím v NATO a uplynulými roky práce v tomto rámci.
V základech jsme z členství benefitovali a splnili závazek rozšíření prostoru bezpečnosti a demokracie v Evropě, ale zaostáváme již delší dobu za původní a námi slíbenou aktivní schopností dávat přidanou hodnotu, být ostatním k užitku. Nevím, zda jsme zpohodlněli nebo zapomněli a ztratili základní historické bezpečnostní instinkty. Jak ve výdajích na obranu, tak v síle a výkonnosti ozbrojených sil jsme akutně ohrožení ztrátou schopnosti reagovat na nové hrozby a vnímat nové okolnosti a nároky naší kolektivní, zejména evropské obrany.
Armáda se dostala do mentality trosečníků, kteří v obavách z dalšího klesání splasklého rozpočtového balonu odhazují zbraně, aby nespadli do buše mezi tygry.
A paradoxně, argumentací je prosperita a směrování výdajů mimo obranu a bezpečnost. Jenomže základem a motorem naší prosperity je naše bezpečnost, nikoli naopak. Mýtus superiority vlastní silné měny a prosperity nad kolektivní obranou jsme tvrdě zaplatili již v Mnichově.
Výročí členství v NATO je dobrou příležitostí, abychom si s odstupem, a to včetně kontrastu současného vývoje v našem sousedství na Ukrajině, dokázali znovu aktualizovat pochopení, co je příčinou a co následkem v naší bezpečnosti, svobodě a prosperitě.
Velmi si přeji, aby se toto vědomí zkušenosti a odpovědnosti projevilo jak v chování vlády a v jejím příštím rozpočtu, tak především v sebevědomí a zvýšení odpovědnosti Armády české republiky. Ochota žít a přežívat z podstaty namísto růstu výkonnosti a přidané hodnoty pro spojence i celou Evropu, nejsou v dnešním vývoji bezpečnostních hrozeb udržitelným trendem.
Potřebujeme v této oblasti razantní změnu a jsem kdykoli připravený na ní spolupracovat a prosazovat ji.
Ivan gabal

Projev na vojenském shromáždění, které hostilo město Brandýs nad Labem, Stará Boleslav 12/03/2014