Nahrávám...

Plný text vystoupení I. Gabala na rozpravě sněmovny k válce na Ukrajině, včetně návrhů

10.09.2014 | Aktuálně

Vážený/ná předsedající, Vážená vládo, Vážení kolegové

Debata o konfliktu na Ukrajině a debata o politice demokratického Západu vůči tomuto konfliktu, je v rozhodující míře debatou o nás samých, o našem postavení, kredibilitě a chování uvnitř západního demokratického světa a zejména pak uvnitř Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Dovolte mi proto, abych se krátce zmínil o třech tématech:

1.             O povaze a podstatě války na Ukrajině

2.             O tom, co tento konflikt dělá s námi, jaký má na nás vliv

3.             O tom, co my můžeme udělat s konfliktem na Ukrajině a jaký my můžeme - chceme mít vliv a cíle.

 

K povaze války na Ukrajině

Ukrajinský konflikt není konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, ale mezi Ruskem a demokratickou Evropou o principy mezinárodního práva, práva na sebeurčení. Zda se budou řídit literou práva a respektu k němu, nebo ozbrojenou silou a možností narušovat právo vojensky, anektovat území cizího státu a předělávat hranice. 

Je to spor mezi evropskou vládou práva a ruským právem vládce a Kremlu, který probíhá na teritoriu Ukrajiny a skrze Ukrajinu míří na nás a na celou Evropskou unii.

Z usilovně pěstovaného strategického partnerství Evropské Unie a NATO s Ruskem se stala strategická hrozba pro podstatu fungování našeho světa, tedy právní a mezinárodněprávní poměry.

Ano, konflikt odstartovala snaha Ukrajiny o asociaci, nikoli členství, v Unii, ve clech, ve vnitřním právu, v restrukturalizaci bezpečnostního a vojenského sektoru, ve vnitřních poměrech. A zároveň, odklonem od ruské celní unie a obnovovaného společenství satelitů Moskvy.

Ruský vojenský zásah je dokladem názoru Kremlu a Vladimíra Putina na možné dopady těchto reforem v sousedství, na vnitřní poměry v samotném Rusku, na jeho vlastní politickou, občanskou a mocenskou stabilitu i dynamiku. Rusko respektive Kreml se cítí natolik ohrožený, že volí ozbrojenou agresi. Raději chaos a „jugoslavizace“ Ukrajiny, než dlouhé, obtížné a nepochybně bolestné prosazování vlády práva uvnitř devastované, rozkradené a rozložené Ukrajiny.

Cílem Ukrajiny je určit si svůj vlastní nový vývoj a cílem Ruska je takovému vývoji zabránit, i za cenu vyvolání války. Počty mrtvých a počty vyhnaných se počítají po několika měsících v desetitisících.

A nyní si položme tři kruciální otázky:

Můžeme mít sebemenší naději, že územní kompromisy a akceptování vojenského anšlusu Krymu a posuny hranic zastaví válku a otevřou cestu k vládě mezinárodního práva namísto svévole vládce? Opravňuje nás k tomu jakákoli naše nebo regionální historická zkušenost? Lze čekat dobrovolnou změnu politiky Kremlu a rezignaci na používání síly?

Kdo v dnešní situaci hledá kompromisy a kdo hledá v nabídce kompromisů možnosti další destabilizace souseda a získání kontroly nad jeho hraničním územím?

A lze doufat v realizaci férového mezinárodního obchodu v podmínkách destrukce mezinárodního a vnitřního práva? Stalo se konfliktem Rusko obchodně atraktivnější, předvídatelnější a důvěryhodnější?

Úprk zahraničních investorů, pád rublu a vzestup inflace dávají opačnou odpověď.

Kde je naše pozice a co konflikt dělá s námi?

Naše mezinárodní vystupování čitelně odráží naši domácí názorovou rozkolísanost, pokud ne rozpolcenost české politiky. A nelze přehlížet, že se o rozkolísanosti Čechů, o ztrátě geopolitického tahu a naší schopnosti integrovat V4 a posilovat Západ mluví a spekuluje v Bruselu i za mořem.

V některých aspektech dokonce zaznívá otevřená pochybnost nad informačními a kompetenčními základy naší nesourodé a nekonzistentní pozice, a to včetně zpochybnění našich tajných služeb.

Ano, nejsme v kontinuitě s geopolitikou Václava Havla a celé prvé generace disidentských politiků, kteří v otázkách geopolitické orientace měli jasno, které nabyli v komunisty segregovaném ghetu a v kriminálech. Za to jsme v kontinuitě s iracionálním euroskepticismem a příslovečným kverulantstvím. A nebudeme se zmiňovat o minulých diletantských bezpečnostních návrzích na snížení obranných výdajů o 10 mld. nebo sloučení ministerstev vnitra a obrany z minulého volebního období.

I v této sněmovně sedí poslanci, kteří byli ochotni legitimizovat anšlus Krymu, i v této sněmovně a v jejích lavicích zaznívají kremelské nepravdivé argumenty a propaganda. I z vládních lavic zaznívají pochybnosti o smysluplnosti sankcionování Ruska ze strany Evropské unie, nebo o posilování integrity a obranných schopností NATO a našich obranných výdajů.

Proto i v této sněmovně si musíme říci, že od doby členství v Evropské unii získala Česká republika z EU přes tisíc miliard korun strukturální pomoci, ale zejména zajistila své mezinárodní postavení a důvěryhodnost pro investory v násobcích, zejména díky členskému ukotvení v právním prostředí EU. Stojí nám tedy zato toto právní prostředí podporovat a bránit? 

Z politiky Kremlu pro nás historicky nevzešlo nic dobrého, ani obohacujícího, ani povznášejícího, spíše naopak, byli jsme 40 let rabováni, zotročováni, zbavováni vlády nad svým osudem a tisíckrát oklamáni Komunistickou stranou Československa, která sloužila všemu, jen ne této zemi a jejím občanům.

Chápu, že mnozí mají strach a nechce se jim do rizikového, bolestivého a možná i nákladného souboje o udržení a platnost mezinárodního i našeho právního prostředí, který bude vleklý a bude trvat možná tak dlouho, dokud neskončí Putinova imperiální doktrína a Vladimír Putin osobně neopustí Kreml. To je ovšem věc samotných Rusů.

Jaká tedy je alternativa k ekonomickým sankcím? Jaké mělo výsledky diplomatické úsilí Kancléřky Merkelové nebo mírová schůzka v Minsku? Změnilo se chování Ruska? Poslechlo Rusko výzvu Rady EU aby zastavilo vysílání vojáků a bojové techniky na území cizího státu? Zpřístupnili povstalci respektive Rusko místo tragického dopadu sestřeleného civilního letadla aby se tragédie mohla vyšetřit?

Co vlastně tedy chceme a kde je prostor našeho vlivu?

Váha našeho vlivu je utvářena naší schopností formulovat realistické a pozitivní cíle pro Unii a NATO, které po letech začaly spolupracovat. Cílem by ale mělo být to, co chceme a nikoli sarkastické poznámky, výjimky z usnesení nebo kverulování. Mnozí naši přátelé v zahraničí nechápou, že právě Praha má gramotnostní problémy se „čtením“ a interpretací kremelské politiky. Dokážeme tedy formulovat co chceme a navrhnout lepší postup a řešení?

Cílem našeho unijního postupu by měla být synergie a solidarita, a pokud nechápeme obavy Polska nebo Baltů, raději mlčme. Přesto se domnívám, že obnovení dialogu a spolupráce V4, jako druhého nejexponovanějšího regionu po Pobaltí, je i v našem zájmu.

Pokud jde o Ukrajinu, lze považovat za strategickou především úspěšnou realizaci parlamentních voleb na celém ukrajinském území. Obnovení demokratického mandátu ukrajinského parlamentu posílí jeho legitimitu, suverenitu Ukrajiny a mandát vlády. Neúspěch voleb by vážně přiblížil riziko kolapsu státu, který by znamenal ozbrojený chaos a anarchii.

Pokud jde o Kreml, je třeba si uvědomit, že jakékoli rozkližování společné pozice demokratických států přibližuje Evropu eskalaci vojenského konfliktu a v žádném případě nepřiblíží situaci „bussines as usual“.  Stejně tak ochota uznat anexi Krymu nebo východní Ukrajiny by Evropu přiblížila k paralele dohody Molotov – Ribbentrop o rozdělení Polska.

Opustit principy mezinárodního práva lze jen jednou a definitivně, protože důvěryhodnost zmizí.

Pokud jde o nás, domnívám se, že rozkolísanost české pozice je vyvolaná dvěma okolnostmi. Za prvé u nás neprobíhá strategický dialog o našem mezinárodním postavení. A pokud se – jak někteří tvrdí – již vyčerpala naše dosavadní geopolitická orientace, včetně podpory lidských práv, je třeba se bavit o tom, co je alternativou. Nepředpokládám, že by někoho napadlo po lidských právech opustit i mezinárodní právo.

V důsledku krize výrazně vzrostla váha členských států EU oproti unijním institucím. Unie je dnes vitálně závislá na vnitřní stabilitě každé členské země, čímž enormně vzrostla odpovědnosti i této sněmovny, a zdůrazňuji této sněmovny. V takové situaci nepovažuji za vhodné ani za správné, že na oba klíčové summity odjela česká delegace bez projednání pozice a postupu ČR v odpovídajících výborech nebo se samostatnou rezolucí těchto výborů. Jsme v tomto ohledu do značné míry substandardní a ojedinělí, a doplácíme na to chybami v mezinárodním postupu.

I tuto praxi by bylo dobré změnit, protože o významu širšího politického a parlamentního konsenzu v zahraniční a obranné politice se asi nemusíme vzájemně přesvědčovat.

A jen na okraj, máme to i v koaliční smlouvě v kapitole zahraniční politiky.

Tedy navrhuji usnesení:

Podporujeme uskutečnění plánovaných parlamentních voleb na celém teritoriu Ukrajiny s maximální účastí pozorovatelů OBSE a Evropské Unie a bez vojenského narušování jejich průběhu a vojenského vměšování Ruska. Považujeme obnovení demokratického mandátu ukrajinského parlamentu a vlády za základní právní předpoklad demokratického sebeurčení a dalšího vývoje Ukrajiny.

Poslanecká sněmovna PČR doporučuje vládě včasné projednávání klíčových dokumentů, stanovisek a politik v kompetentních výborech sněmovny, a to zejména v oblastech zahraniční politiky, Evropské unie a obranných agend a NATO.

Ivan Gabal