Nahrávám...

Nehazardujme!

12.11.2014 | Aktuálně

V našich zemích, České republice a Slovenské republice, prožíváme výjimečné čtvrtstoletí bezpečí, stability, svobody a rostoucí kvality života. Je to důsledek zhroucení komunismu a sovětského impéria v Evropě, ale především je to dílem naší vlastní snahy definitivně, po mnoha neúspěšných pokusech v průběhu 20. století, ukotvit naše postavení v západním světě, v jeho bezpečnostním, právním a demokratickém sytému. Členem Severoatlantické aliance je Česká republika již 15 let, členem Evropské unie 10 let.

Jen postupně dozráváme v problémech nesnadno se obnovujícího právního státu, občanských svobod, práv menšin a právního vědomí občanů.  Jen velice pomalu dorovnáváme velké ekonomické rozdíly mezi námi a západním světem.  Splácíme tak nevynucené extrémní náklady hospodářské transformace a s ní spojených ztrát v privatizaci, v bankovní sféře i v překonávání zaostalosti a malé konkurenceschopnosti našeho průmyslu.

Jednou z nejtěžších cen jak hospodářské, tak ústavní a geopolitické změny byl bolestný a dodnes obtížně akceptovatelný zánik Československa. Československo ovšem bylo, svým významem, geopolitickou pozicí i regionální rolí, nepoměrně významnějším a respektovanějším, než dva nástupnické státy. Rozpad visegrádské spolupráce, vzestup Polska na jedné straně a problematizující se vnitřní vývoj v dalších zemích regionu, jsou nepochybně také důsledkem rozbití Československa.

Naše čtvrtstoletí stability, bezpečnosti a svobody bylo podpořeno mimořádně významnou rolí Československa v ukončení studené války a rozdělení Evropy, v podpoře sjednocení Evropy a sjednocení Německa. Dokázali jsme, spolu s Polskem a Maďarskem, vyjednat odsun okupační sovětské armády a zejména zánik Varšavské smlouvy, útočného vojenského paktu bývalého sovětského bloku. Vojenské vyproštění střední Evropy umožnilo masivní snížení vojenských výdajů pro celý západní svět a mimořádně přispělo k následující dekádě prosperity, růstu a vzniku a integraci eurozóny. Na půdorysu bezpečnostně integrované Evropy v NATO se mohl následně po roce 2000 začít realizovat historicky bezprecedentní plán ekonomické a zejména právní integrace Evropy, který by bez našeho přispění a úsilí nebyl myslitelný. Ve výčtu toho, čím jsme přispěli my Evropě a Západu k nebývalému rozkvětu a bezpečnosti, musí být zmíněn i další úspěšný krok k rozšíření a zcelení Evropy v NATO, ke kterému došlo s velkou podporou Václava Havla na Pražském Summitu v roce 2002. Bezpečnostní participaci a zajištění získaly účastí v NATO Slovensko, pobaltské země, Rumunsko a Bulharsko. V roce 2004 vstoupila Slovenská republika do Evropské unie, v roce 2009 do eurozóny.

V celém vývoji tedy nelze přehlédnout základ naší úspěšnosti - mezinárodně jsme získávali právě tehdy a jen tehdy, pokud jsme dokázali pracovat a přemýšlet o bezpečnosti celé Evropy, celého Západu a našeho regionu. I v tom byl mimořádný úspěch a zásluha disidentských politiků v čele s Václavem Havlem, kteří byli ochotni i v těžkých letech obětovat osobní pohodlí a svobodu svobodě a právům ostatních.

Ze zkušenosti dalších let také víme, že jakmile jsme obrátili naši politiku k ryze domácím zájmům, k vlastnímu prospěchu a proti Evropě, někdy i proti Západu, začala se naše vnitřní i vnější situace horšit, naše postavení uvnitř svobodného světa se posouvalo na okraj dění, význam našeho hlasu a vlivu v evropských i atlantických otázkách významně poklesl.   

Dnes stojíme v důležitém bodě. Postihuje nás dvojznačnost naší zahraniční i domácí politiky vůči spojeneckým závazkům, zejména pokud jde o NATO, ale rovněž sankční politiku Evropské unie, která se snaží hospodářskými a politickými prostředky podporovat a vynucovat platnost mezinárodního práva, jako základu bezpečnosti, například pokud jde o situaci na Ukrajině. Naše váhání a obojakost vytvářejí nebezpečnou situaci, v které poškozujeme svou spojeneckou důvěryhodnost, své spojence, a v důsledku i vlastní geopolitickou pozici a bezpečnost.

Hazardujeme se svým jménem, se svými výsledky, i se svou bezpečnou budoucností. Nemůžeme být zároveň důvěryhodnými a obrany hodnými členy západního společenství a zároveň legitimizovat nebo dokonce mezinárodně podporovat agresivní a mezinárodní právo rozbíjející politiku Kremlu.

Nehazardujme se svou bezpečnou, evropskou a atlantickou budoucností. Nevyvolávejme atmosféru nedůvěry a nepředvídatelnosti našich úmyslů a skutků. Nezpochybňujme svou dosavadní zahraniční a bezpečností politiku, na které stojí naše svoboda i prosperita. Ta se neodvíjí z jakési diplomatické obratnosti nebo podlézání, ale z naší neoddiskutovatelné pozice uvnitř západního světa v jeho hospodářských, právních a obranných strukturách, z naší neoddiskutovatelné spolupráce na bezpečnosti ostatních i celku. Díky tomu k nám míří zahraniční investoři i celkový civilizační a kulturní pokrok, dochází k rozsáhlé výměně studentů, vzdělávání a kultury.

V základech naší prosperity a pevné pozice v západním světě jsou vloženy nejen kroky prvé generace polistopadových politiků a ohromné úsilí občanů, rodin a domácností při zvládání extrémních změn a nároků na cestě ke svobodným poměrům, k trhu, ale také k uspořádanějším poměrům nedobře uspořádaného právního systému a k nezkorumpované společnosti. V základech naší svobody leží i úsilí předchozích generací: neúnavnost Tomáše Garriqua Masaryka a Milana Rastislava Štefánika v práci na založení Československa, zápas prvních československých politiků o demokratický charakter státu, osobní oběti těch, kdo padli na svazích Karpat, u Dunkerque, nad Londýnem nebo nad kanálem La Manche, hrdinství parašutistů, kteří vykonali rozsudek nad Heydrichem a zaplatili životem v boji v kostele Cyrila a Metoděje v Praze i ti, kteří byli popraveni v měsících heydrichiády, hrdinství bojovníků v Slovenském národním povstání. Do základů naší demokracie patří martyrium Milady Horákové a mnoha dalších obětí komunistického teroru, stejně jako Pražské jaro 1968, následná sovětská okupace Československa a zápalná oběť Jana Palacha, která posílila pocit osobní odpovědnosti každého jednotlivce za vývoj této země. Bezprostředně nejvíce stavíme na práci disidentských skupin a iniciativ z normalizačního komunismu.

Čtvrtstoletí bezpečí a svobody je dost dlouhý čas k tomu, aby si dnešní aktéři, zejména vedení našich zemí v čele s prezidenty a předsedy vlád uvědomili, díky čemu jsme uspěli a co naši pozici naopak ohrožuje, že naše svoboda a prosperita jsou v západním světě a naopak naše nejistota a rizika byla a jsou historicky mimo západní svět. Proto je třeba nedvojsmyslně pracovat na jeho upevnění, na jeho bezpečnosti a udržitelnosti. Je to jediná garance naší demokratické budoucnosti.

Nehazardujme s budoucností našich zemí zpochybňováním jejich západní identity a důvěryhodnosti u těch, s kterými tento svět sdílíme a kteří nám dali šanci se do tohoto světa tvrdou vlastní prací včlenit. Bez pokračování v této práci a bez spolupráce se ve společenství vyspělých a svobodných zemí nedokážeme udržet.

Nehazardujme!  

V Praze a Bratislavě, dne 12 listopadu 2014

Miroslav Cipár, spoluzakladateľ Verejnosti proti násiliu
Ivan Gabal, spoluzakladatel Občanského fóra
Fedor Gál, spoluzakladateľ Verejnosti proti násiliu
Tomáš Halík, laureát Templetonovy ceny
Vladimír Hanzel, spoluzakladatel Občanského fóra
Michal Horáček, spoluzakladatel Občanského fóra
Péter Hunčík, spoluzakladateľ Maďarskej nezávislej iniciatívy
Michael Kocáb, spoluzakladatel Občanského fóra
Daniel Kroupa , spoluzakladatel Občanského fóra
Monika Pajerová, členka Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol
Martin Palouš, spoluzakladatel Občanského fóra
Petr Pithart, "představitel" Občanského fóra po Václavu Havlovi
Šimon Pánek, člen Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol
Břetislav Rychlík, spoluzakladatel Občanského fóra
Rudolf Sikora, spoluzakladateľ Verejnosti proti násiliu
László Szigeti, spoluzakladateľ Maďarskej nezávislej iniciatívy
Peter Tatár, spoluzakladateľ Verejnosti proti násiliu
Jan Urban, spoluzakladatel Občanského fóra
Peter Zajac, spoluzakladateľ Verejnosti proti násiliu