Nahrávám...

Blog

VZPOMÍNKA NA DÁŠU BUREŠOVOU

Někdy v roce 1998 nebo 1999 mne Dagmara pozvala na setkání Česko-německého diskusního fóra v Hamburku. Byla tehdy jeho předsedkyní a byly to časy křehkého sbližování. 

Jelo nás hodně, z různých oblastí činnosti, včetně prof. Picka, jednoho ze zachráněných Sirem Nicolasem Wintonem, který mimořádně lidsky otevřeným způsobem německy vedl diskuse s partnery.  Svým osobním příběhem, celá jeho rodina byla zavražděna v plynových komorách, a zůstal sám, vlastně dával hodně věrohodnosti celému rámci debaty i obsahu naší pozice.

Dvou nebo třídenní debata byla vysilující, protože jsme se snažili jak o sblížení, tak prozkoumání debatování otevřené minulosti do bolestných až osobních detailů na obou stranách.

Bylo zajímavé jak Dáša Burešová dokázala nenásilně, s přirozenou autoritou i u německých účastníků, debatu balancovat a usměrňovat. Ne okatě, ne právnicky, a bez sebeprosazování, mírně, s úsměvem a smyslem pro rovnost a vyváženost slov i projevů.

Cestovalo nás dost, a nějak to v tehdejší době bylo pro obě strany důležité, proto jsme dostali od vlády půjčené letadlo. Na zpáteční cestě jsme s Dášou seděli vedle sebe. Neviděli jsme se od parlamentních voleb v roce1992, kde Dáša kandidovala, já měl na starosti volební kampaň. Dopadlo to tehdy špatně. Bylo, o čem si za ty roky popovídat.

Čím více se letadlo blížilo k Praze byla zvědavá kde přistaneme a ptala se mne na to.

„Jak to myslíš?“ odpovídám trochu nechápavě. „Přistaneme v Praze, je krásně a není důvod proč by nás odkláněli jinam?“.

„Na jakém letišti v Praze myslím?“ odvětila Dáša.

„No na starém, v Ruzyni, tam nás čeká autobus“.

„A to není to, z kterého se lítá normálně, že jo ... co jde člověk skrz tranzitní halu?“

„Ne, není“ upřesňuji, „Proč?“

„A nedá se to tam ani nějak projít zadem do tranzitu hlavního letiště?“ pokračuje Dáša ve vyslýchání.

„Ne, je to daleko, projít se to nedá, musela by tě asi převézt autem Cizinecká policie“. Zkouším se zamyslet  ... 

„A co potřebuješ Dášo?“

„No vezu si už z Prahy takový nádherný lodičky, co jsem si v tranzitu koupila před měsícem ... ale jsou mi trochu malý a potřebují vyměnit za větší ... to by se asi nedalo zařídit?„

Úsměv, následující po vysvětlení, byl natolik ozařující, že jsme hned po přistání šli volat Cizineckou policii a Dáša si prostě jela vyměnit lodičky.

Lodičky jsem sice neviděl, ale byly určitě skvostné, a na ní obzvlášť. A všichni si považovali za čest jí s tím zapeklitým problémem pomoct.

Takové šťastné hvězdy jako má Dáša já v životě mít asi nikdy nebudu, říkal jsem si později po cestě z letiště v autobusu. 

Jo, jo, Dáša byla ze šťastných hvězd, říkám si dodnes.

11.7.2018