Nahrávám...

Blog

SRPEN 1968, CO VLASTNĚ O SOBĚ CHCEME VĚDĚT?

Nejen proto, že jsem tu příšernou událost prožil, a nejen proto, že jsem se - jako mnoho mých vrstevníků - v následných letech brodil hnusnými roky, které nám nikdo nikdy nevrátí.

Ale bylo to o tom co po invazi následovalo a co jsme si vlastnoručně provedli? O tom, že náhle bylo jasno, že se komunismus nedá reformovat a polidštit a v listopadu 1989 jsme už bez váhání šli za plnokrevnou svobodou, právním státem a liberální demokracií? Bylo to o brutálním použití vojenské síly, jehož fotografie se dnes všade připomínají. Bylo to o zradě nebo hrdinství tehdejší Dubčekovy garnitury po totálním ekonomickém krachu komunistického spravování československé ekonomiky v roce 1963? Bylo to o asiatském ochlastovi který tehdy vládl Kremlu? Bylo to o tom, že jsme se zase nepokusili bránit a zase kapitulovali v kasárnách? Bylo to o potupě porážky následované masovým lámáním charakterů a kolaboraci s vlastními zrádci jako před tím s hitlerovským Německem? Bylo to o více jak čtvrtmilionu další uprchlické vlny na Západ do Evropy a zámoří? Bylo to o příslovečném morálním hrdinství několika stovek disidentů, které persekvovali samotní Češi a Slováci? O čem to vlastně v srpnu 1968 bylo?

Všechno toto se dá redukovat na základní otázku: Proč si na nás vlastně diktátoři z Kremlu vyšlápli? Zejména když českoslovenští komunisté slibovali udržet charakter režimu a měli na to. Co byla ta síla, které se Kreml vyděsil?

Srpnovou invazí si zjevně připomínáme důsledky, nikoli příčiny. Slavíme porážku, nikoli TO, co mělo být a možná i bylo poraženo. A bylo? Neděláme chybu, když více myslíme na ponižující důsledky a nemluvíme o příčinách, které rozdráždily barbary?

Vyměnit pro Kreml nedůvěryhodného Dubčeka a jeho partu jistě nevyžadovalo vpád tankových divizí. Stačilo na vystrašené komunisty zadupat, invazí jen pohrozit jako později v Polsku a povzbudit množství vlastizrádných oportunistů, kteří byli, připraveni. 

Bylo to zjevně něco víc než slabé komunistické vedení. 

Dokážeme si vůbec tedy vybavit a připomenout, co to bylo za sílu, která pohnula tankovými divizemi a strhla do ponížení ještě Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR, kromě Rumunska?  

Československé ohrožení „tábora komunismu“ v roce 1968 bylo zjevně mnohem hlubší a závažnější než pouhý reformní komunismus. A my bychom si tuto sílu v naší historii měli rozhodně při výročí srpnové invaze připomenout jako podstatnější.

Rok 1968 byl vyvrcholením, ale ohrožení komunismu se rodilo po celá 60. léta. Jako vlna se prolévala společností s novou generací, která objevovala svou společnou evropskou identitu v literatuře, ve výtvarném umění, v divadle, ve filmu, v bigbítu, ale i ve vědě, filosofii, historii, sociologii a celkové kultuře kritického myšlení i novinařiny.

60. léta byla o obnovené sounáležitosti se západním světem navzdory divergenci politických poměrů. Moje generace měla k Rolling Stones daleko blíž než k Alexandru Dubčekovi a komunistickým reformátorům. Četli jsme novou západní i československou literaturu jako naši a nikoli „jejich“. Krátké období relativní svobody cestování rychle regenerovalo společnou kulturní identitu generace dlouhých vlasů a rockové muziky. Nedala se smazat. „Oni“ a „my“ nevzniklo nově, ale „my“ měli zjevně pravdu a navrch a chuť se bavit a smát komunismu. My měli životaschopnou identitu a iniciativu v rukou, studenti, vysokoškoláci, vlasatci. Do Československa se vrátilo kritické myšlení, umění a vidění světa, které rychle vymazalo ideologické poučky a slogany. Česká i slovenská kultura komunismus a jeho instituty společensky vyřadily z vážných témat. Rodil se jiný pohled na vlastní poválečnou i válečnou minulost, a přišly i mezinárodní ceny pro jeho díla, silná jména se začala objevovat na univerzitách, v divadlech, rostla nové generace autorit z kvality jejich díla, myšlenek a umělecké produkce.

Nechci zde jmenovat konkrétní tvůrce, abych někoho neopomněl, ale zejména abych nepotlačil to základní, a to široké nadšené publikum, které hltalo nové umění a myšlenky. Kulturní průrva do komunistického primitivismu byly tak veliké, že je mohly zastavit jenom tanky. To v Kremlu poznali správně. 

Připomínejme si teda více explozi kultury, svobody a myšlení 60. let, kterou barbaři přijeli rozdupat, vyznávejme onu svobodu a touhu po liberalismu, nikoli tanky, které ji zastavily silou. A uvědomme si, že to byla právě kultura, umění, kritické myšlení a touha po svobodě myslet a mluvit, která byla tím, co vyhnalo Varšavskou smlouvu z kasáren do našich měst. 

Rok 1968 neudělala Rudá armáda, ale Hoří má panenko, Žert, Kadár s Klosem, Zbabělci a Kolářovi koláže, a mnoho a mnoho dalších silných uměleckých a existenciálních prožitků, které nás osvobodily a přivedly k plné svobodě o 20 let později. 

Budeme-li si připomínat jen barbary na tancích můžeme si samozřejmě také více notovat, že svoboda, liberalismus a pluralita kultury a umění zřejmě patří do starého železa, protože nic ve světě nevyřešily a vše zkomplikovaly. Mohu vás odpovědně ujistit, že všechno zkomplikovaly a nic nevyřešily ty ruské tanky a nikoli Ludvík Vaculík nebo Patočka. A pokud dnešní gymnazisté nevědí, co se stalo v srpnu 1968, ale vědí kdo je Kerouac nebo četli Tankový prapor a vědí kdo napsal a kdo další natočil Ostře sledované vlaky, nejsme ztraceni, ale zachráněni. 

Zapomeňme na Srpen 1968 v komunistické verzi, vdechněme a ponořme se do kulturní a duchovní atmosféry 60. let. Byla osvobozující a silnější než Varšavská smlouva.

12.8.2018