Nahrávám...

Blog

Žižkovské místo vzdoru telefonistek z Fibichovy ulice srpnové okupaci 1968

Důležitou a málo známou symbolickou kuriozitou srpnových okupačních dnů byla telefonní ústředna ve Fibichově ulici, v jejímž, tuším, 2. podlaží byla poloautomatická mezinárodní ústředna, kde ve velkém zářivkami osvětleném sále tvaru L seděly spojovatelky, které pro zákazníky v celém Československu vytáčely čísla v západní Evropě, zámoří nebo partnerské ústředny v dalších evropských i mimoevropských zemích, včetně komunistických.
Od léta 1968 tam probíhal i zaměstnanecký průlom, protože mezi spojovatelky vstoupili také brigádníci a radikální změnou byl vstup mužských spojovatelů do ryze a tradičně ženského světa „poštovních slečen“. Nastoupil jsem mezi prvními od srpna jako brigádník a student gymnazia (tehdy SVVŠ) Sladkovského a zažíval to, co bylo pro mne v roce 1968 to zásadní, otevřený prostor komunikace se Západem. A jako noční brigádník, jsem ale mohl ohromovat i své dámské protějšky v Moskvě, pro které musel být vpád studentů mezi operátorky dalším indikátorem nezdravých změn v Československu. Fakt, že na jejich šokovanou otázku „kdě moja báryšňa?“ odpovídal mužský hlas „já vaša báryšňa“, byl dlouho zdrojem pobavení.
V noci z 20/21 srpna se tmavý blok budovy ve Fibichově stal strategickým místem. Z domu zmizely cedule a sovětští zpravodajci nedokázali ústřednu najít několik dnů. V okamžiku kdy se tam dostali, rozsvítil se na panelu poruch nápis SSSR, protože technici odmontovali celou příslušnou reléovou skříň. A smekám před svými tehdejšími kolegyněmi, které od invazní noci 24 hodin denně spojovaly všechny důležité hovory západních novinářů, diplomatů a všech s vědomím, že na ně může dopadnout sovětská vojenská moc. Dřely bez ohledu na čas, směny, své volno, pro podporu svobody této země, svým drobným úsilím proti okupaci.
A ještě mnoho týdnů později, až do podzimu a navzdory velkým stížnostem se Moskva nespojovala zejména korespondentům TASSu a dalších sovětských medií.
Později se Fibichova stala místem nezměrného lidského napětí, čekání, trápení i nadějí, kdy jsme hodiny a hodiny obvolávali uprchlické tábory v Rakousku, Německu a čísla známých ubytovacích míst po Evropě, abychom pomohli lidem najít jejich blízké, kteří se domů nevrátili nebo již uprchli. Mnohahodinová čekání na hovory, v kterých se řešily rozpojené a rozbité lidské osudy rodin a blízkých, se vlekly celý další rok, asi jeden z nejtěžších pro oněch více jak 200 tisíc lidí, kteří odešli a jejich blízcí „viseli“ na nasazení a pracovitosti operátorů ve Fibichově.
Nevím zda ve Fibichově ještě dnes něco z telekomunikací existuje, ale možná by tam patřila drobná cedulka s poděkováním všem těm ženám a slečnám telefonistkám, ale i technikům, kteří v těžké srpnové době udrželi svou urputností, vůlí a odvahou v provozu síť mezinárodních telefonních spojů pro všechny, kdo to potřebovali v nouzi, naději, na útěku, při návratu nebo pracovně. Mnoho se o jejich urputném odporu proti okupaci neví, a možná ke škodě nás všech. A nemluví se o nich ani dnes. Proto si je dovoluji drobně připomenout.
Pro mne osobně to byl skoro stejně významný zážitek jako sovětské tanky a obrněná pásová děla v ulicích. Zážitek vzdoru a statečnosti. Stejně jako Československý Rozhlas a Československá Televize, ani mezinárodní ústředna a její operátorky to tehdy nevzdaly a praly se s katastrofou a okupační vojenskou mocností jak to šlo, dokud je nezastavili samopalníci až v 1. patře ve Fibichově ulici s odstupem několika dnů a nocí od 21.8.1968.
ivan gabal
20.8.2018