Nahrávám...

Blog

PROČ A JAK NÁS POŠKOZUJE VLÁDA BEZ MINISTRA ZAHRANIČÍ

Při nedávné intenzivní připomínce invaze Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 byl málo zdůrazněn fakt, že z kapitulantského chování tehdejší vlády razantně vybočil jediný ministr, a to ministr zahraničí Jiří Hájek. Z pracovní cesty do Jugoslávie odjel rovnou do New Yorku, kde vystoupil v Radě bezpečnosti a pojmenoval vpád vojsk slovem „okupace“. Jako československý ministr tím dostal Kreml do diplomatické defenzivy a Západ do silného morálního dilematu. Stav věcí jsme totiž pojmenovali my sami svým ministrem zahraničí. Ne náhodou byl Jiří Hájek z vlády hned po návratu v září 1968 vyhozen, a ne náhodou se později stal, navzdory své komunistické minulosti, jedním ze tří prvních mluvčí Charty 77, spolu s V. Havlem a J. Patočkou.  

Obdobně bychom měli připomenout Jana Masaryka, jeho práci v Londýně i krutou smrt ne-li vraždu ihned po únorovém puči v roce 1948. 

Proč jsou ministři zahraničí pro nás tak důležití a našim nepřátelům tak nemilí? Protože zahraniční politika je fundamentem naší samostatné existence i geopolitiky, a tím i bezpečnosti. Od vzniku Československa a jeho válečných peripetií, až po geopolitický transfer na Západ v roce 1989, obnovení suverenity a nakonec i jeho zánik. A totéž platí do značné míry pro Českou republiku, jakkoli váhu Československa nemáme. V zlomových bodech jako byl vstup do NATO, patřila sice „velká“ politika do rukou Václava Havla, ale reálný výkon, dojednání, harmonizace a završení dohod nutných ke vstupu a podpis Severoatlantické smlouvy byly v kompetenci Černínského paláce a diplomatů. 

Proto si dovoluji tvrdit, že vláda s alternujícím ministrem zahraničí není plnokrevná vláda jakou tato země potřebuje. A je to patrné právě dnes. ČR nemůže spoléhat na aktivistického a mezinárodně nezkušeného premiéra, ani na hibernovaný a místy viditelně desorientovaný Hrad. Ministr zahraničí musí být ve vládě srozumitelnou protiváhou některých úzkých hospodářských a politicky riskantních eskapád, jako bylo například čínské extempore nebo nedávné improvizace na Summitu NATO, nebo při cestách neprověřených hradních poradců v dresu českého státu.

Svět dnes řeší extrémně složité otázky rozporů v transatlantických vztazích, okolo dohody s Iránem nebo Izraele, pokus Kremlu zatáhnout EU nejen migračně, ale nyní i finančně do katastrofálních důsledků své vojenské spolupráce s Damaškem a Teheránem v syrské válce, která zničila domovy většiny Syřanů. Stranou nelze nechat ani komplex agend EU, od Brexitu až po vytvoření vlastních obranných a bezpečnostních kapacit Evropy. Samostatnou kapitolou jsou vztahy s Německem, synergie zahraniční politiky vůči Rusku, Ukrajině a Gruzii, a to při extrémní rozkolísanosti vztahů mezi Hradem a Černínským palácem.

Česká republika při tom za sebe nemůže nechat mluvit V4. Po pádu Budapešti do nebezpečného populismu, odklonu od liberálních demokratických hodnot a ořezávání svobody tisku i občanského sektoru, při značných rozpacích nad dnešním rozštěpeným Polskem a dramaticky narůstající problematičnosti situace vlády v Bratislavě, musíme dělat svou zahraniční politiku kvalifikovaně a vlastními silami. Navíc, díky komunistické podpoře menšinové vlády, musí být naše zahraniční politika nekompromisně prozápadní, čitelná a předvídatelná. A to dnes není, opravdu není.

Nelze asi v této situaci čekat, že by se hibernovaný Hrad pohnul k otevření prostoru ke jmenování ministra, stejně ani premiér nedělá dojem, že by kvůli ministrovi, který jemu zjevně nechybí, šel do konfliktu. Za takových okolností pak zbývá jen parlament, sněmovna i senát, aby do zablokované a nebezpečné situace vstoupily. Když již pro nic jiného, pak alespoň v zájmu udržení ústavnosti našich poměrů.