Nahrávám...

Blog

NEBRÁNILI JSME SE PO MNICHOVU 1938. UBRÁNILI BYCHOM SE DNES?

Oprávněnou pozornost vzbudila, při letošním výročí, esej Jana Urbana z roku 2013 Mýtus o mnichovské zradě spojenců (https://nazory.aktualne.cz/jan-urban-mytus-o-mnichovske-zrade-spojencu-je-lzi/r~12fd33a2c18c11e890620cc47ab5f122/).

Urban se oprávněně vyslovuje, že jsme se chovali nestatečně, možná zbaběle, a to vojensky, tak –ve srovnání s dalšími zeměmi podobného osudu – i občansky. Na omluvu své slabosti jsme si vytvořili mýtus o zradě spojenců, kteří nám nepřišli na pomoc a naopak nás obětovali Hitlerovi. Na místo „mnichovské zrady“ Urban mluví o „mnichovské lži“. A konstatuje Československé politické vedení v čele s prezidentem Benešem v tomto ohledu v mnichovské krizi fatálně a zbaběle selhalo.Letošní výroční debata tématu v převaze dává Urbanovi za pravdu a mění se náš pohled na tento truchlivý moment československé historie. 

K eseji, kterou doporučuji vaší laskavé pozornosti, bych doplnil dvě otázky, na které bychom si měli odpovědět:

1. Proč jsme si onou „mnichovskou lží“ potřebovali vypomoci?

2. (U)bránili bychom se hrozbě napadení dnes?

Pokud jde o důvody tehdejších výmluv, je nesporné, že: 

(i) Československá politika hrubě podcenila riziko a pravděpodobnost otevřené a vojenské konfrontace s nacistickým Německem, z které nebylo možné diplomaticky vymanévrovat.  (ii) Nevzala vážně kvalitní a přesné zpravodajské informace a závěry.(iii) Podcenila závislost spojenecké pomoci na zahájení naší vlastní vojenské obrany a (iii) Podcenila naší vlastní vojenskou obranyschopnost a její výstavbu.

Měli zastaralé letectvo a minimální protivzdušnou obranu, Luftwafe byla naopak zcela moderní a vyzkoušenou silou. Neměli jsme dozbrojené opevnění zejména dělostřelectvem a těžkou protitankovou technikou. Měli jsme jen velmi zastaralou obrněnou techniku. Ale měli jsme společnou vůli se bránit. Na obranu jsme koncem tohoto období vydávali rozhodující část národního rozpočtu a vypomáhali si i úvěry a soukromými zdroji. Marně.

Vojáci i dnes říkají, že by patrně tehdy obranu doporučili, navzdory slabosti a jisté porážce. Ona se prostě síla nepřítele pozná až když musí bojovat. Politici, především Beneš, se zcela zalekli ztrát a porážky a vzdali to. Tragickým strategickým opomenutím bylo, že teprve v boji se projeví nejen síla nepřítele, ale také síla a odolnost spojeneckých závazků. Mnichovská lež milosrdně zakryla tyto všechny naše vlastní selhání. 

A jak dnes?

  1. Pokud jde o naše obranné kapacity, domnívám se, že podcenění výstavby naší obrany je hlubší než bylo ve 40. letech, a to jak z hlediska spoléhání na zcela zastaralou bojovou techniku, tak z zaspání modernizace.
  2. Máme a potvrdili jsme spojencům závazek vydávat na obranu 2%, vydáváme 1%, pro příští rok snad 1,1%. Z hlediska vlastního závazku 1,4% v roce 2020 nebude nic.
  3. Spojenecké závazky z hlediska bojových schopností naší obrněné brigády neplníme, ani modernizační bojové programy a nemáme potřebnou kapacitu, z hlediska dělostřelectva prakticky žádnou, v ostatních složkách jsme rovněž pod závazným standardem kolektivní obrany. Infrastrukturně, komunikacemi a podmínkami pro rychlý přísun spojeneckých sil jsme nedostateční. V oblasti, kde jsme monopolně odpovědní za svou obranu, v kybernetických schopnostech, jsme ještě nezačali a jsme zcela odkrytí a bez obrany.
  4. Atlantická smlouva sice má článek 5. o kolektivní povinnosti pomoci napadenému, ale ten si o to musí dokázat politicky říci a musí mít schopnost alespoň elementární vlastní obrany po nutný čas. Závazek budovat svou vlastní obranu říká dokonce článek 3. Atlantické smlouvy. Polsko buduje svou obranu tak, aby se samo udrželo alespoň dva týdny. Naše zásoby na takový časový horizont ani nevidí, natož naše schopnosti.
  5. Zcela a plně spoléháme na to, že nás od počátku budou bránit a ubrání spojenci, že jejich odstrašující síla plně nahradí naši vlastní obranu, a to včetně letectva, vrtulníků a dopravních kapacit. A opakuji, to neplatí pro kybernetickou obranu.

Závěr si asi každý může doplnit sám. Dnes jsme na tom z hlediska vlastní obranyschopnosti hůře než bylo Československo v roce 1938, i z hlediska závislosti na spojencích. A že dnes Evropě chybí agresivní mocnost jakou bylo tehdy Hitlerovo Německo? Opravdu? 

Chci dnešním politickým elitám doporučit pouze jedno: 

Podívejte se na osud Beneše a Československa 1938, a to nejen tehdy, když papalášsky kladete věnce a pronášíte nabubřelé výroční projevy. A hlavně, začněte něco dělat, nejen v koncepcích a na papíře.

28. září 2018