Nahrávám...

Blog

10.12.1988 Na Škroupáku

Neměli jsme tehdy na Škroupáku víc (sebe)jistoty, že to dopadne dobře. Opravdu ne. Neměli jsme ani míň strachu. Bylo nás podstatně méně než jich, a jich furt o dost víc. Ale asi se tehdy taky báli. My jich a oni nás. Byli jsme nadále součástí Východu, ne Západu jako dnes, s Moskvou, jejich vojáky i našimi policajty v zádech, s každodenními strašidelnými falešnými kecy a servilitou k Moskvě. Víc jsme si ale najednou věřili, každý pro sebe věděl, proč to dělá, proč má smysl riskovat, vystoupit na veřejné prostranství, nechat se stb filmovat, a nejenom lítat po demonstracích a nechat se mlátit. Zlom byl v nové jistotě, co máme a musíme dělat, co má smysl. Byl před námi - a nikdo to netušil - ještě celý usilovný rok. 

Co mne ale pálí dnes je, kam zmizela ta osobní i společná jistota a sebevědomí, co má a nemá smysl, co chceme a musíme dělat, třeba v lidských právech a právech vůbec. A znovu zní ty skvělé kecy, že spravedlnost není v právu, a pravda není v ověřitelných faktech, že ohled k druhým a schopnost pomoct v nouzi a nespravedlnosti jsou minulostí z dob komunismu, protože dnes moc nikomu nepomohou a nepřinesou ani politický nebo volební kapitál. Opravdu? To je to nejdůležitější? Co to tehdy udělal prezident Francois Mittterand o den dříve ráno v Praze? To přeci nemusel snidat s předními disidenty než se potkat s Husákem na Hradě. Že dělal politiku? Ano, politiku lidských práv z bohaté, bezpečné, západní a demokratické Francie. A co tehdy dělali všichni ti, kterým dnes jsou lidská práva v demokracii nadbytečná a pro smích? Dělali to co Mitterand nebo ho v tichosti proklínali, protože jim již tehdy komplikoval život a existenci? 

Opravdu se již nikdy nebudeme tlačit na Škroupáku když se dnes na všechno a na všechny vykašleme a půjdeme jen za svým? Prosadit lidská práva tehdy ve východní komunistické Evropě znamenalo dosáhnout bezpečí pro celou sjednocenou Evropu. Málo? Třeba proto se dnes můžeme té společné Evropě posmívat. No jak komu a jak pro koho. Pro těch pár set tehdy rozehřátých československých občanů na žižkovském náměstíčku to možná málo není ani dnes. Jim patří dík, že to tehdy dali!

Přeji hezký den lidských práv do Prahy a do českých a moravských zemí všem, kteří tu vnitřní jistotu neztratili nebo, jako později narození, ji nově nabyli.

Windhoek 10.12.2018