Nahrávám...

Blog

K Havlovu výročí

Shodou okolností jsme na stejném místě jako před 8 roky, kdy mne telefonem dostihla informace o smrti Václava Havla. A znovu si připomínám, co mi přišlo tehdy důležité. 

Havel odpracoval, co bylo třeba v důležitých momentech a letech i letech před tím. A vím, že na to nebyl sám. Byl zvyklý obklopovat se lidmi a bavit se s nimi o věcech, které dělal nebo měl před sebou. 

Co mi v roce 2011 přišlo jako srozumitelné bylo, že už to musíme dál dát bez něj, samozřejmě a v celé té široké agendě i komunitě lidí, kteří s ním měli šanci pracovat i těch kdo přišli později a odjinud. A myslím si i dnes, že to dáme. 

Co mi ale chybí s odstupem devíti let opravdu zjevně je výrazný politik, který je schopný okolo sebe sdružit a motivovat nejschopnější lidi a dokázat jim dát zapravdu proti vlastním názorům, pokud v kritické debatě neobstojí. 

Máme přebytek egomaniaků, kteří rozeštvávají a obklopují se pouze kejvači nebo PR poradci a jejich slouhy na oblbnutí voličů, a zejména politiků, kteří neunesou kritické stanovisko. Je jich opravdu nečekaně hodně. 

V jistém smyslu je dnes svět mnohem komplikovanější než byl v době pádu Berlínské zdi a přesto byla i tehdejší politika výsledkem kritických debat. Napřed v marginalizované opozici disentu, později v okruhu blízkých nebo externích spolupracovníků, mezi které se pravidelně dostávali lidé s odlišným, analytickým nebo kritickým stanoviskem.

Nesouhlasit s Václavem Havlem nebylo snadné, ale bylo to možné, běžné a dost často i žádoucí. Byl natolik formovaný svou profesí i drsnou a limitující životní zkušeností, bez univerzitních studií, že některé věci prostě vnímal jen ze své perspektivy nebo je nebral tak vážně. Proto byla jeho silným osobnostním rysem schopnost poslechnout si i protinázor nebo kritické stanovisko. Snižovala se pravděpodobnost chyb, které samozřejmě také dělal a udělal nebo mohl dělat. 

Podívám-li se dnes na týmy lidí, kteří obklopují naše přední ústavní aktéry, je na nich vidět právě to, že to nejsou špičky ve svých oborech, ani lidé, kteří dokáží důvodně a otevřeně kriticky hodnotit stanoviska svých šéfů. Ať již "členové sekty" nebo kývači, nedokáží zabránit chybným rozhodnutím a krokům v komplikovaném světě. Proto mají takovou váhu PRmani, kteří trable zkrývají, odpoutávají pozornost nebo vybírají agendu nikoli podle fakt a důležitosti, ale podle popularity ve výzkumech veřejného mínění. Bourat socialistické zaběhané poměry, zlikvidovat Stb nebo RVHP a Varšavskou smlouvu vyžadovalo nekompromisní a týmový tah na branku, bez PR keců. Naopak, často i proti nově se regenerujícímu západnímu spojenectví.

Považuji proto právě dnes za důležité připomenout, vedle Václava Havla, i některá jména spolupracovníků, kteří už tu - stejně jako Havel - nejsou, jako Jiří Křižan, Jiří Dienstbier st., Olda Černý, Láďa Kantor, Antonín Maněna, Rita Klímová, Petr Čepek, Jarda Kořán, Standa Milota, Pepík Vavroušek, Ivan Dejmal, Ivan Medek, Pavel Tigrid a mnozí další. A omlouva mnoha těm, které nezmiňuji. Jde mi spíš o zdůraznění jednoho z principů, v kterých byl Havel od dnešních politických elit dost odlišný a možná i proto daleko úspěšnější. I v tom je jeho absence nadále citelnější. 

Politik, který spojuje, dokáže přijmout kritiku a umí si vybrat kompetentní lidi bez ohledu na jejich kritické stanovisko, se opět hledá a poptává. A není špatný návyk cítit absenci takové osobnosti jako kus dědictví Václava Havla.

 

 

18.12.2019