Nahrávám...

Blog

2020

1. Je čas přestat řešit uplynulých 30 let a zaměřit se na 30 let příštích. Rozsah změn, nezbytných pro naše civilizační přežití, bude podobně hluboký jako odchod od komunismu, ale nebude se týkat jenom nás.

2. Těžištěm už je klimatická agenda, zásadní snížení emisí CO2 a návazné změny v energetice, ekonomice i každodenním životě. Druhou výzvou bude umělá inteligence, její spojení s demokratickou kvalitou života, nikoli s kontrolou občanů nebo dominancí jedněch zemí nad ostatními. 

3. Bude na nás, zda se do celého manévru zapojíme s vyspělým demokratickým světem, a budeme mezi jeho tahouny, nebo zůstaneme čekat s těmi, kdo konzervují neudržitelné ekonomiky, jako Čína nebo Rusko a další rozvojový svět. Ve variantě „otálení“ zřejmě propadneme na periferii vyspělého světa, do gravitace zaostalých, nedemokratických nebo surovinově či politicky kolonizovaných. A budeme riskovat ztrátu vyspělosti a možná i demokracie. I USA, které se nyní vzdalují i Pařížské úmluvě, nakonec budou ve vývoji více určovány vnitřními rozhodnutími svých jednotlivých států a metropolitních oblastí v jejich konfliktu s federální vládou. 

4. K postupu mezi země, které určí obsah a tempo klimatického manévru, nám chybí vstup do eurozóny. Přijetí eura je nástroj účasti v centru dění. Vzroste tím náš vliv i spoluodpovědnost za celek Evropy. Těžko si na tuto odpovědnost zatím zvykáme, ale i to je důvod pro. Neprodělalo Slovensko ani Německo, k jehož ekonomice jsme hodně vázáni. Přístup k euru je krokem proti propadu k východní periférii, kde se nově blýská snahou Ruska zakrýt svou zaostalost expanzí svého vlivu, i exportem nestability a zkorumpovaných poměrů. Střední Evropa, dnes západně kontrastní k Rusku v kvalitě a délce života svých obyvatel, v podmínkách práva a demokracie, je hrozbou mocenským poměrům v Kremlu. Kolik Rusů míří k nám a kolik naopak? A zda nezačnou Rusové chtít žít jako my a chtít svobodné volby nejen v Moskvě nebo St.Petersburgu? Určitou rozkolísaností dnes Praha láká coby nástupiště expanze asijských mocenských ambicí v Evropě i Peking. Máme tak před očima obojí hrozbu z rusko-čínského Východu. Je třeba ji oslabit a více se zabezpečit. I eurem. 

5. Střední Evropa bývala aktérem sjednocení dříve rozdělené Evropy. Dnes není ani ochráncem demokracie, ani lidských práv ve světě. Visegradské uskupení se stalo protievropským. Evropu svou vnitřní re-nacionalizací neposilujeme ačkoli ji více než potřebujeme, lokálně i globálně. Vzestup pravicových extrémistů v Polsku i v Maďarsku, vládní bourání právního státu, justice, svobodných medií i akademických institucí, zneužívání evropských financí, odmítáním modernizace zaostalé uhelné energetiky, to vše nás spojuje a zároveň snižuje naši důvěryhodnost a užitečnost pro soudržnost Evropy. Rostoucí nacionalistická rétorika orbánovského Maďarska již dokonce emituje verbální antisemitismus nebo revokace trianonské smlouvy. Nejsme zcela žádoucími partnery, jako jsme bývali, do složitých časů, které Evropa prožívá a musí řešit. Naší geopolitikou bezpečí a demokracie pro rok 2020 není silnější Visegrád, ale demokratická, právní a soudržná Evropa. A pro nás také: co nejtěsnější spolupráce se Slovenskem a Slováky ve všem co půjde. 

6. Obrat k udržitelné budoucnosti musí začít nejtěžšími agendami, nikoli jejich odkladem. Máme zájem nezničit budoucím generacím planetu? Hlavním zdrojem emisí CO2 jsou uhelné elektrárny. Víc než auta nebo jejich nahrazení elektro-mobilitou. Je vitální začít s jejich uzavíráním a nahrazením obnovitelnými zdroji, s decentralizací energetiky zapojením mikroúrovně obcí, domácností, občanských sdružení i malých energetických byznysů. Iluze „čekání“ na nové jaderné zdroje nás může pohřbít, časově i finančně. Globální i evropský energetický diskurz nepočítá jadernou energetiku mezi „čisté“ a neutrální zdroje. K tomu gigantická spotřeba přírodní vody v desítkách milionů kubíků, kterou dnes spotřebují uhelné i jaderné bloky a která zřetelně chybí v naší krajině, v půdě i lesům zasaženým kůrovcem. Uzavření uhelných bloků musí být agendou této dekády.

7. Máme nejvyšší čas sanovat naši krajinu před devastováním průmyslovým a chemizovaným zemědělstvím podnikatelských velkofarem. Cílem je udržitelná úrodnost, biodiverzita, aby krajina sloužila všem, disponovala dostatkem půdy i vody pro menší farmy, obce, lesy i zvěř bez kterých se nezregeneruje. Důsledky průmyslového zemědělství vidíme dnes zřetelně. Pokud si má krajina udržet vše, co od přírody potřebujeme k svému přežití, musíme zastavit dotování rozlehlých průmyslových farem. 

8. I v roce 2020 bude pokračovat vliv žádoucího prodlužování délky života i stagnace porodnosti. Stárneme a zatím nejsme v našich městech a obcích připraveni na podporu rostoucího podílu seniorů v každodenním životě, v dopravě, ve službách, v obchodní síti, na ulicích, v autoprovozu, ani v komunitních službách a pečovatelských programech. Potřebujeme si to uvědomit a změnit svou kulturu, chování, zvyklostí a měřítka každodenních nároků. Zvýšit toleranci, ochotu počkat, pomáhat i komunikovat s úsměvem, zapojit školy, žáky a studenty, protože i oni jednou zestárnou a potřebují to vědět a pomáhat. Je nezbytné oddělit a zpřehlednit zdravotní a sociální agendy, jejich instituce, rozpočty i hospodaření. Perspektiva mohutného rozpočtového deficitu ve zdravotnictví je stejně hrozivá jako deficit v důchodových účtech. Odkládání reforem zdravotnických a důchodových agend je neodpovědné. Okecáváme svou nečinnost již příliš dlouho. 

9. Pokud si máme udržet kvalitu života do seniorského věku, musí na to někdo vydělat. Česká ekonomika je extrémně omezována nedostatkem pracovních sil. Nejen v profesích a zaměstnáních, které česká populace nemá za atraktivní a nezajímá se o ně. Protiimigrační hysterií uplynulých 5 let jsme si zabarikádovali prostor pro příchod migrantů z nejbližšího sousedství Evropy. A i když to nechceme slyšet, platí: bez migrantů se neuživíme. Je načase, aby veřejná správa i veřejnost samotná tuto okolnost reflektovala. Politici, kteří budují svou popularitu na protiimigrační hysterii zcela jistě nepůjdou vykonávat chybějící a zejména méně kvalifikované profese. Neměli by proto bránit příchodu potřebných pracovních sil, bez ohledu na jejich původ, barvu pleti nebo kulturu a náboženství. Bez migrace svůj standard nedokážeme udržet.

10. Prožíváme velký vzestup kvality života. S ním i oživení místních komunit, spolků a spolkového života v městech a obcích. Od sportu a zábavy, přes kulturu a kumšt, životní prostředí a spolurozhodování komunálních agend. Konečně se těšíme robustnímu vzestupu občanské společnosti. Jde o velkou posilu soudržnosti české společnosti i podporu osamělých, seniorů, neúplných rodin i sociálně ohrožených nebo vyloučených. Bez aktivity spolků a neziskovek kvalita života lidí dále neporoste. Proto je musíme chtít a stimulovat namísto stupidní animozity k činnosti občanských, ekologických nebo lidskoprávních sdružení, aktivních ve veřejných, politických či správních agendách. Mnohokrát jsme se přesvědčili, že pouze parlamentní demokracie a volby nestačí. Rozmach občanské společnosti, od místní až k celostátní úrovni, si zaslouží participaci občanů i podporu a spolupráci institucí. To i v případě, že jim občanská společnosti zatápí a kritizuje. Kde není prostor pro občanský tlak, není ani skutečná demokratická samospráva.

11. Zásadním zdrojem našeho rozvoje bude školství. Dnes zaostává. I přes nesporný vzestup jsou kvantita a kvalita vzdělání spíše naším konkurenčním handicapem. Je čas se vzdělávacím systémem pohnout v mnoha směrech: (i) výrazným zvýšením investic do základních a středních škol ve strukturálně zaostalých severních regionech (Karlovarský, Ústecký, Olomoucký a Moravskoslezský), aby se přidaná hodnota vzdělání a školy žákům v těchto regionech zvýšila. (ii) Je zásadní zaměřit se na motivaci žáků i učitelů, aby je škola a poznání bavily, aby se chtěli učit a dělat nové věci namísto rutiny, stereotypu a memorování. (iii) Školy potřebujeme otevřít k dvousměrné a horizontální komunikaci žáků s učiteli a naopak, nikoli jen k vertikálnímu monologu kantorů k žákům. (iv) Sblížit základní a střední školy, zejména elitní gymnázia tak, aby se i méně připravené a motivované děti mohly seznámit s tím, co střední vzdělání nabízí a pedagogové elitních škol mohli a uměli pracovat i s dětmi z méně motivujícího sociálního prostředí. (v) U dětí z mizerných a slabých sociálních podmínek pomáhá stipendijní ocenění jejich studijních výsledků. Praktické zkušenosti ukazují, že minimální výdaje v podobě stipendií zde nesou velké motivační výsledky. (vi) U základních a středních škol pomůže zvyšovat jejich variabilitu a oslabovat unifikační tendence – školy by měly více odrážet komunitní prostředí kde pracují, i perspektivu svých zřizovatelů, více než unifikační resortní „pražský“ nadhled. (vii) Souhrnným paradigmatem hodnocení žáků musí být, že známka je více vizitkou učitele a žáka než rodičů, musí více hodnotit dlouhodobé úsilí a motivaci než momentální kondici nebo dokonce být trestem za nezájem. (viii) Škola se potřebuje nebát skupinové práce žáků, i napříč třídami a ročníky, vnímat chyby jako příležitost zlepšit se a naučit, nikoli jen sankcionovat chybu špatnou známkou. 

12. Samostatnou kapitolou našeho školství jsou univerzity. Z jejich postavení v mezinárodních žebříčcích vidíme tvrdou realitu našeho zaostávání. Týká se to jak technických univerzit a přírodovědných oborů, tak univerzit s humanitními fakultami. Nevýrazné až inferiorní výsledky výzkumu, nízká přítomnost zahraničních pedagogů a výzkumníků, měkké nároky na studenty a přivírání očí nad šlendriánem v grantových řízení a zejména v posuzování výsledků výzkumných projektů. To vše nás dopředu neposouvá, naopak. Je obtížné určit, kde je nejvážnější příčina zpohodlnění a zaostalosti našich vysokých škol a úpadek jejich konkurenceschopnosti. Současný model jejich řízení a samospráv prokazatelně vzestup nestimuluje. Univerzity jsou placeny z našich daní, a je asi čas celý model jejich správy a samosprávy revidovat. Naše akademické instituce hrají jak z hlediska vzdělanosti, tak výzkumu a poznání strategickou roli. Potřebujeme se o ně daleko více opřít a více z nich získávat.  

13. Máme kapacitu všechny popsané agendy zvládnout, připravit, promyslet a odstartovat včas a nerecyklovat stále zjevnější zaostání? Pokud chceme, aby vše probíhalo demokraticky a právně, jde o schopnosti a poměry v našem parlamentním systému. Na parlamentní scéně jsou předpoklady pro kvalifikovanou a cílevědomou aktivitu nepříznivé: 

14. Prohlubující se stagnace postihuje Ano2011. Celý rok 2019 se koncentrovalo na obranu svého právně a kompetenčně problematizovaného šéfa, který v této situaci a v pozici premiéra logicky generuje stále větší množství chyb. Ano2011 viditelně opouští rozvojové agendy a vynakládá větší prostředky na udržení popularity a preferencí bez ohledu na náklady, budoucnost a naléhavost strategických agend. Ani viditelná stagnace Ano2011 ovšem nepřináší posun v preferencích voličů. ČSSD, rozbitá mezi Východ a Západ, Hrad a EU, bez kapacity k rozhodnutí a k jeho uskutečnění, postrádá i ambici cokoli zásadního nastolit a vykonat. Piráti jsou zřejmě na limitu svého konfrontačního růstu, bez expanze koaličního potenciálu. ODS zůstává vnitřně protievropská, s hlubším stigmatem připoutání k „uhlíkové“ ekonomice i k jejím obchodním protagonistům, nově s neznámou a netransparentní čínskou kontaminací. Tři obtížně rozlišitelné proevropské konzervativně-liberální strany nejsou způsobilé ani k projektové spolupráci a koaličně selhávají, byť jen v krajské úrovni. Další možnosti již nemáme, vyjma nacionalistického zlatokopa a zdegenerovaných komunistů, schopných znovu pohřbít naší demokracii a suverenitu v rukou protidemokratické mocnosti. Vyplývá z toho potřeba nového politického subjektu? Možná ano, ale s jakými šancemi?

15. Možná nás potkají předčasné volby prezidenta. A přejme si, aby kandidáti a kandidátky již dnes na sobě pracovali a akceptovali i výše popsané agendy. Budeme je posuzovat i podle nich i podle schopnosti učit se, naslouchat, spojovat občany a ne je rozeštvávat, obklopit se důvěryhodnými lidmi. Bez schopnosti zvládnout nové agendy a přivést politické strany ke spolupráci na těžkém manévru, by do procesu snad ani neměli vstupovat. A potřebujeme nalézt i silnou prezidentskou kandidátku. Celý výběr obohatit o ženský rozměr a civilní a civilizovaný vítr. Bude to nepochybně velká příležitost pro všechny, a můžeme se na takovou změnu těšit.

16. Rok 2020 asi sám o sobě nerozhodne. Bude ale rokem, v kterém věci rozpohybujeme a významně ovlivníme směr dalšího usilování nebo propadneme do stagnace. Je důležité jej nepromarnit, spravovat vše s rozumem, energií i znalostí, ve spolupráci s partnery v demokratické Evropě a nikoli proti nim. 

1.1.2020

ivan gabal